Kriminální chování

Preventivní politika je vedle trestní politiky subsystémem kriminální politiky, která je zase dílčím systémem politiky bezpečnostní.Trestní politiku lze charakterizovat jako defensivní strategii kontroly kriminality, jejíž  převážně represivní část je orientována na minulost, na konkrétní události, trestné činy, které již nastaly. (Pozn.: Systém trestní represe má rovněž preventivní význam, ať již ve smyslu generální prevence (odstrašení), nebo se svými tendencemi k alternativním opatřením, které reprezentují snahy o  dekriminalizaci trestání.

Preventivní politika směřuje do budoucnosti - představuje ofenzivní strategii kontroly kriminality,   spoléhá především na nerepresivní prostředky. Zabývá se snižováním pravděpodobnosti páchání trestných činů.

Trestní politika se od politiky preventivní také liší subjekty svých aktivit. Subjekty trestní politiky jsou především orgány činné v trestním řízení (systém trestní justice - policie, státní zastupitelství, soudy a vězeňství). Naproti tomu okruh subjektů preventivní politiky je mnohem širší. Kromě uvedených orgánů (které tu navíc nehrají hlavní roli) v ní působí i další instituce - orgány státní správy, samosprávy, podnikatelské subjekty, zájmová sdružení občanů, církve a zejména občané samotní. K tomu je ovšem potřebné zdůraznit, že nutnost účasti co nejširší společnosti na prevenci kriminality platí zejména v souvislosti s tzv. kriminalitou tradiční - v řeči policejní trestní statistiky „kriminalitou obecnou“. Jinak je tomu u kriminality, kde vzhledem k její povaze taková účast není možná, ba ani žádoucí - jde kupříkladu o organizovaný zločin, terorismus, kriminalitu právnických osob, některé druhy tzv. hospodářské kriminality, např. finanční a počítačové. Prevence těchto druhů kriminality je zejména záležitostí expertů - kriminalistů, revizních a kontrolních orgánů, bankovního dozoru apod.

Objekty prevence kriminality jsou kriminogenní faktory - sociální a fyzické prostředí, příčiny a podmínky pro páchání trestné činnosti; potenciální či skuteční pachatelé trestné činnosti, potenciální či skutečné oběti trestných činů.

2. Klíčové pojmy strategie prevence kriminality v České republice

Prevence kriminality je jednou z oblastí, kterou se zabývá kriminologie.

Kriminologie = věda o kriminalitě (zločinnosti) a o její kontrole, zabývá se pachateli i oběťmi trestných činů (věda o obětech = viktimologie). Samotné slovo "kriminologie" je odvozeno od latinského crimen (zločin) a řeckého logos (zde ve smyslu učení). Poprvé tohoto termínu použil francouzský antropolog Topinard v roce 1879. O šest let později se tento výraz objevil i v názvu Garofalovy knihy "Criminologia". Jako samostatný vědní obor se konstituovala ve druhé polovině 19. století v Itálii, přičemž jejímu vzniku předcházela celá řada prací myslitelů, kteří se otázkou zločinu zabývali. Po více než stoletém úspěšném rozvoji ve světě (zejména v Evropě a v USA) je dnes kriminologie uznávána jako samostatná vědecká a pedagogická disciplína. Proces postupné institucionalizace tohoto oboru pokročil natolik, že dnes existuje celá řada kriminologických výzkumných institutů, bezpočet kriminologických učebnic a monografií, kriminologie se přednáší na univerzitách a existují i samostatné kriminologické fakulty. V České republice je nejvýznamnější teoretickým pracovištěm Institut pro kriminologii a sociální prevenci při Ministerstvu spravedlnosti.

Kriminologie je naukou multidisciplinární. Kriminalita jako sociálně patologický fenomén zahrnuje aspekty společenské i osobnostní, což je důvod, proč  kriminologie čerpá své poznatky například ze sociologie, psychologie, psychiatrie, kriminalistiky, pedagogiky, trestního práva, statistiky a dalších oborů. Současně je kriminologie vědou empirickou, neboť zkoumá kriminalitu jako reálný jev. Základním a trvalým úkolem kriminologie je získávání poznatků o kriminalitě a jejích souvislostech. Výsledky kriminologického poznání mají sloužit především zákonodárným orgánům, justičním orgánům a dalším orgánům sociální kontroly.  

Prevence kriminality zahrnuje komplex opatření sociální a situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností. Součástí prevence je i pomoc obětem trestných činů. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí. Preventivní aktivity se uskutečňují v rámci celostátním, regionálním i místním a v každém tomto případě na úrovni primární, sekundární a terciární.

Primární prevence je zaměřena na celou populaci, dospělé i děti, sekundární prevence se zaměřuje na konkrétní rizikové skupiny obyvatelstva, úžeji vymezené podle věku, druhu ohrožení, teritoria apod. a na kriminálně rizikové sociální i situační prostředí. Terciární prevence představuje resocializační opatření zaměřující se na ty, kteří trestný čin již spáchali, na lokality, které již byly kriminalitou zasaženy a na osoby, které se již staly oběťmi trestných činů.

Primární prevence

Zahrnuje především výchovné, vzdělávací, volnočasové, osvětové a poradenské aktivity zaměřené zejména na nejširší veřejnost. Zvláštní pozornost je zaměřena na pozitivní ovlivňování příslušných hodnotových měřítek zejména dětí a mládeže (využívání volného času, možnosti kulturního, sportovního vyžití, předkládání odborných a adekvátních informací, seznámení i s trestnou odpovědností, ….). Těžiště primární prevence spočívá v rodině, ve škole a v širším sociálním prostředí.

Sekundární prevence

Zabývá se rizikovými jedinci a skupinami osob, u nichž je zvýšená pravděpodobnost, že se stanou pachateli nebo oběťmi trestné činnosti (specializovaná sociální péče), na sociálně patologické jevy (např. drogové a alkoholové závislosti, šikanu, sprejerství, gamblerství, výtržnictví, vandalismus, interetnické konflikty, rasismus a xenofobii apod.) a příčiny kriminogenních situací.

Terciární prevence

Spočívá v resocializaci kriminálně narušených osob (pracovní uplatnění vč. rekvalifikace, sociální a rodinné poradenství, pomoc při získávání sociální, sociologické a ekonomické samostatnosti apod.). Jejím cílem je udržet dosažené výsledky předchozích intervencí a rekonstrukce nefunkčního sociálního prostředí.

Sociální prevence

Představuje aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace jedince a aktivity zaměřené na změnu nepříznivých společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Odpovědnost za oblast primární sociální prevence spadá do působnosti rodiny, obce a škol. Sekundární a terciární prevence je s ohledem na odbornou náročnost jednotlivých aktivit záležitostí pracovníků resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a v některých souvislostech i Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zdravotnictví.

Prevence viktimnosti a pomoc obětem trestných činů je založena na konceptech bezpečného chování, diferencovaného s ohledem na různé kriminální situace a psychickou připravenost ohrožených osob. V praxi se jedná o skupinové i individuální zdravotní, psychologické a právní poradenství, trénink v obranných strategiích a propagaci technických možností ochrany před trestnou činností. Užívá metody sociální i situační prevence, a to podle míry ohrožení na primární, sekundární i terciární úrovni. (Pozn.: Viktimologie je kriminologická disciplína zabývající se vztahem mezi pachatelem trestného činu a jeho obětí).

(Pozn.: Efektivita programů  sociální prevence je obtížně měřitelná. Realizace programů však výrazným způsobem pozitivně ovlivňuje sociální perspektivu těch, jimiž se zabývají, a společenskou atmosféru v obci.)

Situační prevence

Staví na zkušenosti, že určité druhy kriminality se objevují v určité době, na určitých místech a za určitých okolností. Prostřednictvím opatření organizační, režimové, fyzické a technické povahy se snaží situační kriminogenní podmínky minimalizovat.

(Pozn.: Úspěšnost situační prevence je vysoká, je však podmíněna adekvátní volbou opatření. Nejefektivnější jsou projekty zaměřené na ochranu obydlí a dalších objektů. Situační prevence je poměrně levná. To se ovšem netýká opatření policejních složek, která jsou sice mimořádně účinná, ale finančně a personálně náročná.)

Informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností představuje vysvětlování principů bezpečného chování a způsobů technického zabezpečení majetku a osob s ohledem na předcházení konkrétních druhů trestné činnosti.

Sociální a situační přístupy se vzájemně doplňují na  primární, sekundární a terciární úrovni.

3. Systém organizace prevence kriminality v České republice

1. Na meziresortní úrovni

- těžiště meziresortní spolupráce spočívá ve vytváření preventivní politiky vlády ve vztahu k tradiční (obecné) kriminalitě a v koordinaci, případně vytváření nových, preventivních činností jednotlivých resortů zastoupených v Republikovém výboru pro prevenci kriminality.

2. Na rezortní úrovni

- programy prevence kriminality vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ministerstev, obohacují jejich běžné činnosti o nové prvky a přístupy a ovlivňují tvorbu příslušné legislativy.

3. Na místní úrovni

- do níž jsou zapojeny orgány veřejné správy, policie, nevládní organizace a další instituce působící v obcích. Podstatou systému prevence kriminality na místní úrovni je optimální rozložení působnosti v oblastech sociální a situační prevence s ohledem na místní situaci, potřeby i možnosti.

V rámci systému prevence kriminality mají významnou roli i instituce na krajské úrovni.

Z hlediska účinnosti jsou nejefektivnější programy prevence kriminality na místní úrovni, jejichž  podstatou je součinnost orgánů státní správy, samosprávy, policie a nestátních neziskových organizací. Záběr programu je podmíněn místní situací v oblasti vývoje sociálně patologických jevů, potřebami, zájmem a schopnostmi lidí a finančními prostředky.

Za realizaci programů prevence kriminality nesou odpovědnost obecní zastupitelstva. Odbor prevence kriminality, resp. Ministerstvo vnitra jim poskytuje metodickou, konzultační podporu, vzdělávání a za stanovených podmínek i dotační prostředky na realizaci preventivních projektů.

4. Cíle

· Snižování míry a závažnosti trestné činnosti.

· Zvyšování pocitu bezpečnosti občanů.

· Začlenění prevence kriminality do politik obcí, krajů i státu.

· Spolupráce mezi orgány státní správy, samosprávy, Policií ČR, občany a nevládními organizacemi, včetně racionálního využívání personálních i finančních zdrojů.

· Obohacování práce Policie ČR o situační přístupy a sociálně preventivní prvky, včetně poradenských a informačních služeb občanům.

· Prohlubování povědomí veřejnosti o legálních možnostech ochrany před trestnou činností.

5. Zásady

1. Preventivní aktivity vycházejí z výsledků kriminologických výzkumů a bezpečnostních analýz na místní a celostátní úrovni.

2. Těžiště preventivních aktivit se přenáší na místní úroveň.

3. Programy na místní úrovni respektují místní potřeby.

4. Administrativní zásahy z centra se minimalizují. Centrální orgány poskytují místním orgánům zpravidla jen metodické vedení, informace a částečnou ekonomickou podporu.

5. Mezi orgány centrálními a místními neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti.

6. Na místní úrovni jsou preventivní aktivity koordinovány místními orgány, důraz je kladen na součinnost a vzájemnou informovanost všech subjektů, které se na prevenci podílejí.

7. Při realizaci konkrétních programů se spojuje prvek profesionální a laický.

8. Důraz je kladen na odbornou připraveností realizátorů programů.

9. Zvyšuje se význam situační prevence - vytváření bariér znesnadňujících páchání trestné činnosti.

10. Při vytváření i realizaci programů na místní úrovni úzce spolupracuje policie.

11. Úspěšnost preventivních programů je podmíněna veřejnou podporou a informovaností.